Proč za děti pořád něco řešíme?

Duben a listopad mají ve školství jednu společnou charakteristiku, a tou je čtvrtletí. Když je čtvrtletí, obvykle bývají třídní schůzky neboli rodičák. 

V době rychlých a dostupných informací podle mne klasické třídní schůzky postrádají smysl. Na známky se podívám průběžně na Bakaláře, o akcích školy se dočtu na webu a také na Bakalářích. Když potřebuji jako rodič něco konkrétního řešit nebo se zeptat, tak nebudu čekat na třídní schůzky a prostě se zeptám.

Na rovinu říkám, že na třídních schůzkách pro mne bylo nejzajímavější pozorovat ostatní rodiče. No, a připadala jsem si jako z jiné planety. Chápu, že všichni (nebo skoro všichni rodiče) chtějí pro své děti to nejlepší. Já taky. Ovšem můj názor na cestu, kudy a jak se vydat směrem zdárné budoucnosti našich dětí, je jiný, než co jsem pozorovala na třídních schůzkách. Proč my, dospělí, stojíme náctiletým puberťákům za zády a nenecháme jim trochu zodpovědnosti za sebe? Proč my, dospělí, řešíme, jestli se tvrdohlaví náctiletí naučili na test do školy? Proč my, dospělí, řešíme, jestli paní učitelka kromě ústně sdělené informace ve škole napsala na Bakaláře, z čeho bude test a že je potřeba si na příští hodinu vzít nějaké další tričko na převlečení, protože při praktické činnosti je riziko ušpinění? Proč si my, dospělí, myslíme, že je důležitější sedět v lavici a něco se memorovat, než jet se třídou na školní výlet do přírody?

A hlavně, proč se zajímáme o známky, známky a zase jenom známky? Říká mi snad školní známka něco o tom, co moje dítě baví, v čem je dobré a co by chtělo jednou v životě dělat?

Autor: Markéta Hendrichová