Učitelé angličtiny se bojí mluvit anglicky

Samozřejmě, že ne všichni. Znám mnoho výborných angličtinářů a kdybych byla dítě, jejich hodiny angličtiny by mne určitě bavily. Setkávám se v rámci své práce v regionálním školství ale i s tím, že někteří učitelé angličtiny se ostýchají komunikovat anglicky. Projevuje se to třeba obavami, zda porozumí rodilému mluvčímu či lektorovi, který bude komunikovat jen anglicky.

Otázkou je, jestli jsou jejich znalosti opravdu natolik chabé, že by se opravdu nedomluvili. Nejsme přece ve stejné situaci jako po sametové revoluci, kdy se ruštináři přeučovali tzv. za pochodu na angličtináře a němčináře. Tito učitelé pak byli jen o pár lekcí napřed před žáky. Nebo se za neschopností komunikovat v cizím jazyce skrývá něco jiného?

Obava z chyby. Jako by v nás bylo stále zakořeněno, že chyby se dělat nesmí a chyba musí být potrestána. Nejmarkantněji je tento pohled na svět vidět právě na cizích jazycích a jejich výuce ve škole. Přitom paradoxně je jazyk nástrojem vzájemného porozumění mezi lidmi. V reálných komunikačních situacích opravdu nepůjde o to, jestli řeknete větu gramaticky bezchybně, ale o to, aby se lidé vzájemně pochopili. Když se cizí jazyk učí dospělí studenti, je dnes již běžně zavedenou praxí, že lektor neopravuje úplně každou chybu a podporuje sebevědomí a komunikační dovednosti studentů. Proč tento přístup není samozřejmým také mezi všemi učiteli cizích jazyků na základních školách?

A co když jsou mezi pedagogy opravdu i tací, kteří učí cizí jazyk, ale přitom ho opravdu sami neovládají dostatečně dobře? Nebylo by pak efektivnější, kdyby školy (zejména ty malé s pár třídami) mezi sebou sdílely kvalitní jazykáře a nemusel by učit kdokoliv cokoliv, protože nikdo lepší není?

Autor článku
Markéta Hendrichová