Zítra si do školy přineste…
Jakou největší kuriozitu jste museli rychle sehnat, protože ji vaše dítě potřebovalo druhý den do školy? Teda spíš paní učitelka potřebovala…
Komunikace školy a rodiny. Snahu úkolovat rodiny tím, co přesně mají děti nejlépe druhý den přinést do školy, mívají zejména prvnostupňové paní učitelky. Na druhém stupni se situace uklidní nástupem více vyučujících, kteří na úkolování rodin nemají čas. Také děti jsou starší a samostatnější, takže jsou schopny některé požadavky školy vyřešit samy. Ačkoliv i jako rodič deváťáka jsem ze školy obdržela prostřednictvím "Bakalářů" zprávu na úrovni "zítra si do školy přineste… bramboru".
Kdysi jsem ráda sledovala seriál "Vši ve škole". Nejvíce mi v paměti utkvěl právě díl věnující se komunikaci školy a rodiny, který byl trefně nazvaný "Dneska si přineste bramboru". Chápu, že někdy jsou k výuce potřeba různé někdy i kuriózní předměty, jako je třeba brambora, hřeben, knoflík nebo klubko vlny. Chápu, že je pro školu jednodušší shánění těchto pomůcek přehodit na rodinu. Chápu, že ne každá škola má rozpočet na tyto věci a že je vyučující opravdu nebudou kupovat ze svého. I když také jsem kdysi jako učitelka kupovala za svoje peníze do školy filtrační papíry, fixy a destilovanou vodu a po večerech vyráběla polotovary na chemické laborky.
Pedagogové by si měli uvědomit, že rodiče a děti se často vidí až večer. Při nejlepší vůli není možné pořizovat požadované pomůcky ze dne na den. Autoři videa "Vši ve škole" radí, že je lepší vybrat od rodičů na začátku školního roku určitý finanční obnos, z něj tyto věci pořizovat, vést evidenci a rodiče informovat. Výhodou je, že všichni mají to stejné, děti si mezi sebou nezávidí a rodiče se nemusí trefovat do toho, co přesně měla paní učitelka na mysli. Výběrem finančních prostředků a vlastně i kupováním věcí se dostáváme na tenký led ohledně toho, že v ČR má být základní vzdělávání bezplatné. Obvykle se argumentuje tím, že vzdělávání je sice bezplatné, ale pomůcky a sešity jsou spotřební materiál. Obdobně na hraně zákona jsou poplatky za různé školní výlety, lyžařské kurzy, turistické kurzy či školy v přírodě, které jsou často součástí školního vzdělávacího programu, a tedy z podstaty povinné.
Ať už mají věci kupovat rodiče nebo škola vybere finanční prostředky na pořízení těchto potřeb, problém nastane, pokud jsou ve třídě žáci ze sociálně slabých rodin. Samozřejmě, že často by tyto sociálně slabé rodiny měly na to pořídit do školy třeba pomůcky na výtvarnou výchovu, kdyby pro tyto rodiče bylo vzdělávání jejich dětí větší prioritou než třeba cigarety a alkohol. Děti ale nemůžou za to, do jaké se narodily rodiny. Skeptickým kritikům sociální role školy to vysvětluji tak, aby si představili, že by je vyměnili v porodnici a oni sami vyrůstali v rodině "nepřizpůsobivých". Jaké by měli šance a možnosti? Jak by to ovlivnilo jejich vzdělávací výsledky a životní dráhu? Není potom nejspravedlivějším řešením, když škola od rodiny očekává maximálně tak to, že děti dorazí do školy, přičemž pomůcky a další věci dokáže zajistit škola nebo zřizovatel? Tento přístup jistě přivítají i "normální" rodiny, protože pak nemusí shánět třeba… bramboru.
Autor: Markéta Hendrichová
Odkazy: